Okinawa: Skutečně modrá zóna? Ano i ne.
- Modern Midlife Mentors
- 3. 6.
- Minut čtení: 4
JSME VE STŘEDU #47
Svižná reportáž z Okinawa, jedné u Bluezones, s Davidem Vrbou
Když se řekne “Blue Zones,” většina z nás si představí exotiku, dlouhověkost a recept na život bez stresu. Před pěti lety jsem se rozhodl tento fenomén prozkoumat na vlastní kůži. Cestoval jsem, ptal se, ochutnával, poznával lidi a jejich zvyky. A stále znovu fascinovaně zjišťoval, že to, co dneska objevují vědci ze Stanfordu nebo Harvardu, žijí lidé v Bluezones už po staletí – a často úplně nevědomky.
Abychom byli fér, velmi pravděpodobně na to nepřišli v honbě (nebo v systematickém hledání) zdravé dlouhověkosti. Spíše to byla shoda náhod daná vlivem prostředí a možností (zdrojů), předávané moudro z generace na generaci a také určitá izolovanost, která umožnila tuto moudrost zachovat.
Západnímu světu se podařila spousta věcí. Objektivně se máme nejlépe v historii lidstva. Subjektivně tomu tak není. Jsme (jak říká Brené Brown) nejobéznější, nejvystresovanější a nejvíce - na různých substancích - závislá společnost v dějinách lidstva.
A proto hledáme, co nám uniká. Zkoumáme, zda to někde nedělají lépe. A Bluezones, místa na zemi, kde lidé žijí nejdéle a ve zdraví, jsou pro nás velmi zajímavou inspirací. Pro svět je odhalil a velmi systematicky s vědeckou přesností zmapoval Dan Beuttner.
V Bluezones umí skloubit nové se starým. Nezamilovali se jen do nového. Nezahodili apriori to staré. Proto, jak žijí, nepotřebují ani výsledky studií, ani potvrzení od autorit dlouhověkosti jako jsou Peter Attia nebo Andrew Huberman. Měly štěstí - moderní svět je zatím nezasáhl naplno – žádné fast foody, uměle zpracované potraviny, žádné devítihodinovky v kanceláři. S výjimkou Loma Linda jsou na na ostrovech, za vysokou horou, mimo centrum zájmu.
Ze všech Bluezones mám nejraději Ikárii. Je blízko, krásná a srozumitelná. Okinawa mě lákala dlouho a zároveň byla díky covidu poslední, kterou jsem navštívil. Okinawa má skvělý brand – stejně jako Hawai. Dýchá exotikou. Očekávání jsou veliká (“Kurňa, vždyť je to tak daleko!” "A ty fotky na instagramu!"). Ale jak to tak bývá, když očekávání naroste do nebe, realita občas překvapí. Skutečnost je vždycky složitější a barevnější. Očekával jsem exotiku na druhou. Možná jsem už viděl příliš mnoho jiných Bluezones. Mezi top bych Okinawu dnes nezařadil. Pravda však je, že jsem neměl možnost navštívit menší ostrovy.
Specifická je architektura. Vše přizpůsobeno častým tajfunům. Beton. Ale abych byl fér. Něco do sebe to má. Tak jako brutalismus. Čekal jsme více palem, více žlutého písku, více bambusových barů na pláži. Ale taky méně zákazů, restrikcí, méně infrastruktury. Moje chyba. Očekávání jsou zrádná.
Typické Japonsko tu nehledejte a to nejen z pohledu architektury. Historie je hodně “nejaponská.” Okinawa je součástí Japonska jen pár set let. Byl tu vliv korejský a hlavní základ je v původním etniku Rjúkjújců.
Nedávná historie je (bohužel) hodně ovlivněna také Američany. A tím nemyslím jen tu válečnou. Tady je další zakopaný pes a také zklamání o kterém píše i Dan Buettner. Okinawa vlastně už dnes statisticky dokonce mezi bluezones vlastně nepatří. Američané (US Army zaměstnanci) sem přivezli americký styl stravování a Okinawanům se to bohužel zalíbilo. Burgery na každém rohu, více masa, cukru, pečiva.
Díky bohu (tady tedy spíše díky Buddhovi), zde však stále spoustu dobrého zůstalo. Navštívil jsem oblast v severní části největšího ostrova, kde je stále nejvíce stoletých . Viděl jsem trhy, lokální restaurace, ptal se na zvyky. Stále je z čeho čerpat a čím se nechat inspirovat:
Okinawa dává velké pardon karbohydrátům (těm dobrým). Velká část kalorického příjmu (až 80%) pochází z červených sladkých brambor. Jsou super! Lze je konzumovat na sto způsobů. A jsou skvělé proto, že přežijí každý tajfun. Snad i ten, kterému jsem unikl, kvůli kterému jsme museli změnit naše ranní online setkání MMM INSPI.
Ve všem jsou mořské řasy. Pro Okinawu je typický tzv. “sea grape”. Malé zelené kuličky na mini hroznu.
Mořské plody a ryby jsou všude, všeho druhu a velikostí, které jsem nikdy neviděl. Všude jsou různé miso pasty, sušené ryby, olihně, chobotnice. Prý nejlepší tuňák v Japonsku je právě z Okinawa. Opravdu, jídlo je neuvěřitelné.
Na všech trzích najdete spoustu zeleniny, a hlavně té fermentované. Ochutnal jsem další superfood – okinawa goya. Najdete ho všude, jí se často, je dost hořký, ale dobrý.
Ovoce je tu překvapivě málo.
Žádné rohlíky a chleba, ale rýže ano.
Za čtyři dny jsem se nestal expertem na okinawskou kulturu, zvyky a kuchyni. Ale utvrdil jsem se v jednom: jsme to, co jíme. Čerstvé, lokální, sezónní, převážně rostlinné – to je základ.
Platí tu “hara hachi bu” – jíst do polosyta, třikrát denně, žádné svačinky a uzobávání během dne. Malé talířky, chopsticks místo velkých lžic a vidliček. I to má svůj význam.
K tomu klid v duši, víra (buddhismus), příjemné klima (průměrná teplota okolo 25 st), komunita, zahradničení, pohyb a velké rodiny pohromadě. To jsou má témata k zamyšlení.
Žít bych tu asi nechtěl, ale inspirace pro vytváření vlastní Bluezone v Praze mám dost. Každý z nás si může vytvořit svou malou modrou zónu. Máme tu svobodu, můžeme spojit moudrost tradic a poznatky vědy (třeba od Petera Attia, kterého jsem v úvodu trochu bagatelizoval ;).
Prostě můžeme, když chceme. A to je dar.
A navíc, stačí začít po malých krůčcích.
Tady jsou mé první tři malé krůčky, které si z Okinawa odnáším:
budu jíst z menších talířků
častěji si dopřeju mořské řasy
konečně začnu fermentovat zeleninu (už se na to těším!)
A co vy?
Jak by vypadala vaše osobní blue zone? Co byste si chtěli přenést do každodenního života?
Co nejmenšího pro to můžete udělat už dnes?
Inspirace je k dispozici – stačí se rozhlédnout.
Zde několik užitečných linků:
Dan Buettner: kniha Modré zóny seriál Bluezones - Jak se dožít stovky (Netflix)
MMM Inspi - Bluezones obecně (nahrávka)
MMM Inspi - s Georgim z Ikária (nahrávka)
Několik dalších reportážních postů přímo z Japonska od Davida Vrby: Týden v Zen buddhistickém klášteře Pozdrav z Japonska
Chcete dostávat tipy “Jsme ve středu” pravidelně do e-mailu?
Dejte nám vědět, zařídíme to!
KLIK
|
A pokud vás napadá kdokoliv, pro koho by “Jsme ve středu” mohlo být zajímavé,
přepošlete mu link nebo sdílejte na sítích :)
Předem moc děkujeme za šíření myšlenek o moudrém midliferství!
