JSME VE STŘEDU #35
Dnes krátké inspirativní zamyšlení s Danem Frolcem
Stárnutí. Tak jednoduché a obyčejné slovo. Některé lidi pobaví a jiné vyděsí. Nedávno mě napadlo, že se všichni až příliš zabýváme (ne)stárnutím a tím, co s tím. Co kdybychom se mohli podívat do zrcadla a vidět se o 30 let starší? Líbilo by se nám, co vidíme, nebo ne?
„Zrcadlo stárnutí“ s mým kamarádem Alanem
Už samotný fakt, že o tomto tématu přemýšlíme, je důležitý. Představte si, že by nám bylo kolem dvaceti a někdo by začal mluvit o „stárnutí“. Vysmáli bychom se mu/jí. Dnes už ne. Mluvíme o tom vážně, při drobných rozhovorech, doma, v práci. I já nad tím přemýšlím.
Letos mi bude 54. Pořád se cítím plný sil, fit, zdravý a nepřemožitelný 😉 Zde je (neúplný) seznam věcí, které ještě zvládnu - ve světle jednoho z mých životních hesel „Nic není nemožné:“
Lyžovat mimo sjezdovku v hlubokém prašanu
Zabrat a pracovat dlouho do noci
Potopit se do hloubky 30 m na jeden nádech
Zvládnout a užít si celodenní jízdu na kole s přáteli
Vypít láhev whisky během večera
Uběhnout 5 km v přírodě
Zhltnout pořádnou večeři o 7 chodech v restauraci Locavore
Na první pohled se zdá, že všechno je stejné jako před 10-15 lety. Nebo ne?
Co se za tu, z hlediska trvání vesmíru poměrně krátkou, dobu změnilo?
Dnes zvládnu:
Lyžovat mimo sjezdovky v hlubokém prašanu… ale místo 7 dní nonstop si mezi tím užívám přestávku na příjemné lázně a masáže.
Zabrat a pracovat dlouho do noci… ale už mě to opravdu netěší.
Potopit se do hloubky 30 m na jeden nádech… jediná věc, kterou jsem před 15 lety neuměl 😉
Zvládnout a užít si celodenní jízdu na kole s přáteli… ale následující den můžu v kalendáři prostě vymazat.
Vypít láhev whisky během večera… ale i tady následující den v podstatě neexistuje a už mě to fakt nebaví.
Uběhnout 5 km v přírodě… ne však 10 km a ne každý den. Jakékoli zranění se hojí mnohem déle.
Zhltnout pořádnou večeři o 7 chodech v restauraci Locavore… ale na přečtení jídelního lístku v tlumeném světle je potřeba baterka z telefonu ;-)
Takže stárnu? Stárneme? Samozřejmě, že stárneme!
Důležitým momentem pro mě bylo opravdu si to uvědomit. Vlastně mi to dnes zní legračně, ale musel jsem si projít i obdobím popírání. Jakoby se stárnutí mě osobně netýkalo. A pak jsem ten fakt prostě přijal. Prostě si chci užít čas, který mám.
Můj kamarád David Vrba by jistě dodal, že přínos tohoto přístupu je i opakovaně vědecky podložen. Pozitivní přístup ke stárnutí a těšení se na to, co je před námi, nám může přidat až 7,5 let života. A ještě si je užijeme :)
Pochopil jsem, že mému tělu, opotřebovanému vším tím sportem, zábavou, náročnou prací a cestováním, už se nelíbí to, co bylo normální před deseti lety (i když mysl občas pořád zkouší tlačit, jestli by to nešlo ;) A také, že když pro něj něco dělám, cítím se lépe. Nebojuju se stárnutím. Hledám cesty k zdravé dlouhověkosti.
Moc mě nebaví neustálé urputné zkoumání, pročítání všech dostupných výzkumů (pít méně kávy - jedna studie, pít více kávy - jiná studie) ani plastické operace a umělé cesty maskující stárnutí jen na povrchu. Našel jsem si zdroje, kterým věřím. Inspiruju se z nich a zkouším, co mi pomáhá.
Slovy mého kamaráda Alana “záměrně pracuju na své dlouhověkosti a zároveň stárnu s grácií.“
Tady pro inspiraci několik tipů, které využívám: Ideální život. A když už jsme u tipů - těším se, že se hlouběji do tohoto tématu ponoříme také v mikrokurzu Midlife a Energie.
A jak to máte se stárnutím vy?
A jako obvykle, na závěr několik otázek k zamyšlení:
Když se zamyslím nad sebou, svou realitou a stárnutím, jak se při tom cítím?
Co je u mě stejné jako před deseti lety a co jiné?
Na čem chci záměrně pracovat?
A co s grácií přijmout?
Jak já osobně poznám, že dělám dost? Kde podle mě přechází moudrá podpora dlouhověkosti v nekonstruktivní urputnost a honbu za iluzí mládí?
Najděte si svou vlastní cestu. Inspirujte se od druhých a zároveň nehodnoťte a neodsuzujte. Každý jsme jiný. Naše tělo potřebuje něco jiného. Baví nás jiné věci. Tlak okolí (zejména ve srovnání muži x ženy) je také velmi různý.
Co by mohl být MŮJ první krok? Co udělám už dnes jinak?
