JSME VE STŘEDU #9
Tentokrát s Ivetou Clarke
Když přemítám o nástrahách středního věku, kdy nám najednou do životů vstoupí jakási vnitřní nejistota, váhání a pocit tápání z neznáma, které se před námi rozprostírá, napadá mě, že nejlépe toto období mohu vystihnout takto: jsme náhle zranitelní.
Zranitelnost je v naší západní kultuře veskrze vnímána jako slabost. Tím spíše, když se v jejích tenatech octneme ve zralejším věku. Jsme jaksi vyvedeni z míry: zažíváme pocit, že nemáme příliš odvahy riskovat to své jisté, necítíme energii a sílu udělat nějaký quantum leap, i když tušíme, že bychom měli něco změnit. Tušíme, že když něco sami nezměníme, změna nám hrozí i přesto, a jsme celí nesví ze své ztráty kontroly. Jsme celí nesví z toho, že život nabírá na obrátkách a krátí se.
Důsledkem toho jsme na emočně tenkém ledě.
Tyhle pocity všichni známe z našich předešlých životních etap, zejména pak – řečeno terminologií midlifera – z našeho prvního životního kvartálu. Být nachytán před tabulí nepřipravený, být odvržen partou, zůstat sám na tanečním parketu, nebo skórovat poslední v čemkoli – naše zkušenosti s „nejsem dost“ bývají mnohočetné.
Ve druhém kvartále života se učíme tyhle naše pocity dobře skrývat – univerzitní diplomy, získané kompetence, strmá korporátní kariéra, mnohé životní zkušenosti, partnerství a rodičovství, to vše jsou dobré způsoby, jak vystavět svou vnitřní sebejistotu, kterou pak máváme před očima svým sebe-pochybám…. A zvládáme to, více či méně.
A tak jsme najednou na prahu třetího životního kvartálu zaskočeni. Je to tu zase a nikam to nezmizelo.
Ten pocit, že si zase příliš nevím rady, ačkoliv už přece mám tolik zkušeností! Moje vlastní zkušenost s obdobím midlife mi napovídá, že v téhle životní fázi čelíme řadě nových věcí, a navíc se dějí takřka najednou. Zmíním ty, které znám od sebe nebo od lidí, se kterými pracuji: ztráta energie a vnitřní motivace, omrzení rutinou v práci i ve vztazích, realita vlastního stárnutí, změny v tělesné konstituci, charakterizované lékařem jako „přiměřené věku“, péče o nemocné a stárnoucí rodiče, nové vztahy s partnery našich dětí a nová definice rodičovství. Paradoxně jsme již mnohé zažili a mnohé víme. Co nás tedy může znovu nadchnout, co ještě jiného lze zažít?
Faktem je, že životní běh neobelstíme. Je třeba si přiznat, že jsme, milí midlifeři, opět v přechodu, v pořadí už druhém, a hodně vzdáleném tomu prvnímu, kdy jsme ze studentských let zráli k dospělosti a samostatnosti. Řekla bych, že náš první přechod je charakterizován jako cesta k vlastní nezávislosti. K dosažení úspěchu, jak jej definuje svět kolem nás. Klademe si otázku: jak takového úspěchu dosáhnu?
Ten druhý, midlifový, s sebou přináší novou otázku.
Co to znamená, žít naplno? Co to znamená pro mě?!
Je to cesta k opuštění komfortu hledaném v jistotách, cesta k důvěře nejen v sebe sama, ale i v něco, co nás vede. Pro mě je to třeba důvěra v jakýsi vnitřní vyšší přírodní řád, v běh věcí, které ovlivňuji, ale které se mi také samy nabízí do cesty a já je tak mohu nechat k sobě dojít, přivítat je jako impuls a využít ke svému růstu.
Jak se zranitelností, která, jak už tušíme, bude s námi pořád, tedy naložit? Dělat že není, že jsme cool a máme vše pod kontrolou? Hledat návody, jak se před pocity nejistoty a nepříjemnými emocemi lépe obrnit? Mám na to krátkou odpověď.
Zkuste se něčeho pustit. Třeba tam, kde držíte nejméně.
Vytvořte si skulinu, prostor k něčemu. Udělejte malou změnu. Tu nejmenší možnou. A čelte té malé změně se zvídavostí. Když začnete posilovat svou zranitelnost ze ztráty kontroly, a učit se hledat impuls v tom, co k vám v tom vakuu přichází, začnou se dít zázraky.
Každopádně (k)ladně aneb Zámyslník Ivety Clarke (podcasty, kde se (nejen) do tématu zranitelnosti můžete s Ivetou ponořit hlouběji)
Iveta Clarke
Inspirátorka leaderů, ambasadorka odvahy a zranitelnosti, podcastérka, světobčanka, vášnivá westernová jezdkyně a hledačka společenských témat, která jsou tabu, MEA Alumni, MMM mentorka
