Paradox úspěchu: Proč se často ve středním věku cítí nejvíc ztraceni ti, kdo dosud dělali všechno správně?
- 4 days ago
- 4 min read
JSME VE STŘEDU #64
Svižné tipy Davida Vrby - LiveWell
Existuje specifický druh utrpení ve středním věku, o kterém se ve společnosti příliš upřímně nemluví. Důvod je prostý: při pohledu zvenčí to totiž vypadá jako naprostý úspěch. Vaše kariéra je stabilní a úspěšná, dům je splacený, váš partnerský vztah vydržel a vašim dětem se daří. Podle všech vnějších měřítek a tabulek jste dosáhli naprosto všeho, co jste si předsevzali. A přesto se jednoho obyčejného úterního rána ve svých zhruba pětačtyřiceti letech probudíte a hluboko uvnitř cítíte, že jste naprosto ztracení. Není to proto, že by se vám život rozpadl pod rukama. On se totiž vůbec nerozpadl.
Psychologie tento stav nazývá propast mezi “snem” a skutečným životem. Snem, který jste si vytvořili dříve, než jste poznali sami sebe.
V 70. letech minulého století provedl vývojový psycholog Daniel Levinson rozsáhlé rozhovory a definoval jeden z nejvlivnějších konceptů vývoje dospělých, který nazval „sen.“ Jde o obraz budoucnosti, který si utváříme v rané dospělosti (zhruba mezi 18. a 30. rokem) a který formuje naše následná životní rozhodnutí. Problém spočívá v tom, že tento sen stavíme ze stavebních kamenů, které máme v té době k dispozici – z očekávání našich rodičů, z kulturních dogmat o tom, jak vypadá „úspěch“ a z ambicí člověka, který se jako osobnost teprve hledá.
Když pak dorazíme do období mezi 45. a 50. rokem, jsme nuceni tento svůj raný sen konfrontovat a položit si velmi tvrdou otázku: Je tento život skutečně můj, nebo jsem si ho vybudoval jen na základě toho, co jsem si myslel, že bych měl chtít?
Lidé z Levinsonovy studie, kteří ve středním věku pociťovali největší potíže, nebyli ti, kdo sešli z cesty. Byli to naopak ti, kdo svůj původní sen do puntíku a věrně zrealizovali. Nyní v něm však žili a nedokázali sami sebe poznat.
Toto je naprosto neintuitivní fakt, který většina diskusí o krizi středního věku přehlíží.
Rozsáhlá studie nadace MacArthur, sledující přes 3 000 lidí po celé desetiletí, zjistila, že skutečnou krizí projde jen 25 % dospělých. A co je zásadní – tato krize nebývá vyvolaná strachem ze stárnutí. Často k ní dochází tehdy, když lidé dorazí do cíle, který dlouho plánovali a realizovali, a zjistí, že se necítí tak, jak předpokládali.
Svá dvacátá léta strávíme přijímáním závazků podle cizích obrázků o úspěchu. Třicátá léta obětujeme tomu, abychom tyto závazky naplnili: hypotéka, kariérní postup, rodina. Když to všechno ve čtyřiceti letech získáme, místo pocitu naplnění cítíme zvláštní prázdnotu.
Tato prázdnota ale není slabost, selhání nebo nevděk. Je to jen signál, že naše současné já přerostlo to staré já, které udělalo původní rozhodnutí.
Často potom přichází introspekce: “Poznávej sám sebe.” Mnoho lidí však v této fázi uvízne na dlouhé roky. Cítí, že je něco špatně, snaží se přijít na to, „kým skutečně jsou” - a často pasivně čekají, že se odněkud objeví jasná odpověď. Herminia Ibarra, profesorka z London Business School, na základě výzkumu manažerů a profesionálů zjistila, že tento přístup je limitující.
Změna identity nenásleduje po nějakém zjevení. Změna identity vzniká aktivním jednáním. Skutečné já se neodhalí pouhým přemýšlením, ale experimentováním, zkoušením nových věcí a průběžnými úpravami. Čekat na to, až budete mít úplně jasno, může znamenat čekat navždy.
Ibarra také upozorňuje na jedno zásadní nebezpečí: Vaši nejbližší pro vás v této fázi mohou být těmi nejhoršími průvodci. Mají totiž ve své mysli zafixovanou vaši starou identitu a s těmi nejlepšími úmysly vás budou nevědomky stahovat zpět k já, ze kterého se vy snažíte vymanit.
Naše životní spokojenost má podle ekonomů Davida Blanchflowera a Andrewa Oswalda tvar písmene “U”. Nejnižšího bodu dosahuje právě kolem 45-50 let, a to bez ohledu na vnější faktory. Střední věk tak není nejtěžší proto, že by se vše hroutilo, ale proto, že vás nutí konfrontovat to, kým opravdu chcete být dnes, s tím, kým jste si naplánovali být ve dvaceti.
Pokud se dnes cítíte ztraceni, nemusíte hned bourat celý svůj dosavadní život. Utrpení, zaseknutí nebo prázdno, které cítíte, je často jen úměrné tomu, jak dobře a úspěšně jste zrealizovali svůj původní plán. Neznamená to, že váš dosavadní život byl postaven špatně. Znamená to jen, že stavba trvala tak dlouho a byla tak precizní, že se sám stavitel v jejím průběhu změnil.
Ta nejdůležitější otázka, kterou byste si v takové situaci měli s laskavostí a upřímností položit, proto nezní „Kde jsem udělal chybu?“ Zní takto: “Co si vyberu dnes, s tím vším, co teď vím?”
Dospělí, kteří se ve středním věku cítí nejvíce ztracení, zkrátka nejsou ti, kteří selhali. Jsou to ti, kteří měli obrovskou disciplínu a vytrvalost a dotáhli věci do konce – aby nakonec zjistili, jaké to je dorazit na místo, které si vybrali předtím, než sami sebe skutečně poznali. Ten tísnivý pocit není žádný rozsudek. Je to pouhá otázka. A na tu nikdy není pozdě upřímně odpovědět.
Ve své praxi kouče a průvodce potkávám podobných úspěšných lidí (především mužů) mnoho. A pokorně přiznávám, že jako muž, který je dnes blíže k šedesáti než padesáti, s odstupem vím, o čem mluvím :)
Chcete dostávat tipy “Jsme ve středu” pravidelně do e-mailu?
Dejte nám vědět, zařídíme to!
KLIK
|
A pokud vás napadá kdokoliv, pro koho by “Jsme ve středu” mohlo být zajímavé,
přepošlete mu link nebo sdílejte na sítích :)
Předem moc děkujeme za šíření myšlenek o moudrém midliferství!
